Režie: Jon Amiel

Může mít nejrůznější podobu. Od větvemi zakamuflované jámy se zašpičatělými kůly přes buldočí stisk masivních železných čelistí, nehlučně se odsouvající dlaždici v hlubinách faraónovy hrobky až po matně povědomou dívku před vašimi dveřmi s miminem, co natahuje ručky a volá "táta, táta!". Past, která se zrodila v hlavě ambiciózní vyšetřovatelky pojišťovny Gin Bakerové, měla smrtonosnou eleganci pružinové lamačky myších vazů a vypadala poměrně jednoduše. Jelikož maskovaný lupič, který se hladce protáhl oknem newyorského mrakodrapu, šlohnul tam jednoho menšího Rembrandta a místo něj pověsil umělecky jistě stejně hodnotný, ale nepříliš cenný portrét Elvise Preslyeho, po sobě nezanechal ani ten nejmenší upotřebitelný důkaz a pojišťovna musela vypláznout dvacet čtyři miliónů, naláká ho Bakerová na nějaký podobný extrabuřtový artefakt omračující hodnoty a přímo při činu ho potopí. Nic supersložitého. Zvlášť pokud znáte jméno onoho momentálního šťastného majitele holandského mistra. Bakerová si je jistá, že Robert MacDougal, solidně vyhlížející, prošedivělý anglický gentleman a profesionální zloděj uměleckých děl, jehož nepolapitelnost se stala legendou, se chytí a že její past sklapne. A má pravdu, její past opravdu sklapne. Ale ne jako jediná. Svoji vlastní past má totiž nastraženou i sám Robert MacDougal, nějaký ten nekalý trik má v rukávu i jeho dodavatel lupičské techniky Thibadeaux, který nehodlá hrát v téhle skladbě druhé housle, a všechny karty ještě stále nevynesl šéf Gin Bakerové Cruz, jenž sice svým lidem důvěřuje, ale současně prověřuje, jestli se někdo nenechal omámit lákavým šustotem naštosovaných stodolarovek. A ještě past největší, kterou v podobě vzájemně se probouzejících sympatií narafičil na Bakerovou a MacDougala sám osud, pastí je ve filmu Past více než aligátorů v městské kanalizaci. To znamená docela dost.

Na úplném začátku bylo sedm vět, kterými scenárista Ron Bass (Svatba mého nejlepšího přítele, Druhá nebo první) v kanceláři produkční firmy Seana Conneryho Fountainbridge Films popsal svůj nový nápad. Connerymu, který se právě probíral ze svého lehkého otřesení po Mstitelích, se to zamlouvalo a dal mu zelenou. Nikoliv nápoj, ale na semaforu. Bass si byl vědom toho, že co se týče lyrického pedálu, je on sám pilot F1, ale že lupičský film vyžaduje také podstatnou dávku diodami pomrkávajících technických bazmeků, lupičských fint a vůbec napětí a akce a tak k sobě přibral bývalého mariňáka, bývalého šéfredaktora Newsweeku a současného scenáristu (Apollo 13) Williama Broylese. Společně pak napsali produkt, kde se podle toho, jestli si ústřední duo zrovna leží v náručí a hledí si do očí nebo visí na stěně nejvyššího mrakodrapu světa v Kuala Lumpur, dá celkem spolehlivě identifikovat, kdo zrovna bušil do klávesnice laptopu. Zastřešujícím stylovým pokrývačem se stal režisér Jon Amiel, dezertér z Oxfordské a Cambridgeské shakespearovské společnosti, který už dokázal, že zvládá jak silně slazenou romantiku (Návrat Sommersbyho), tak napětí (Vraždy podle předlohy) a jakž takž si poradí i s humornými scénami (Muž, který věděl příliš málo). Jeho úhledná, klidná režie, staromódní v tom dobrém slova smyslu, hladce propojuje sekvence loupeží v mírně futuristickém stylu konce devadesátých let s tradičním prvkem tohoto typu filmů, totiž s jiskřením mezi dvěma hlavními představiteli (Gin sází na svůj laserový sex-appeal, MacDougal zase na osvědčený způsob komunikace s dívkami "napřed jim strč hlavu pod vodu a pak se ptej").

Hlavní hvězdou Pasti je Sean Connery, role postaršího lupičského mistra (který se sice ještě stále dokáže vypařit jako duch ze zamčené místnosti, jen se při tom čím dál víc zadýchává) mu je střižená přímo na tělo jako na zakázku šité sako ze skotského tvídu. Connery tentokrát nechal odpočívat image postbondovského baliče, který s ženami sice třepe, ale s city je nemíchá, a naservíroval Roberta MacDougala jako starosvětského majitele stylového skotského sídla s dřevěným táflováním, whiskou v broušené karafě a impozantní sbírkou ukradených obrazů, člověka, ze kterého jeho povolání udělalo losa samotáře, takže - přestože postava neztrácí conneryovsky megawattové charisma - je ve vztahu k něžnějšímu pohlaví trochu nejistý. Což je více než ideální nahrávka na smeče Catherine Zeta-Jonesové (Zorro: Tajemná tvář), která to v tomhle filmu docela zajímavě rozjíždí: seká roznožky, skáče padákem, neutralizuje tlakové spínače žvýkačkou, předvádí na podlaze něco, co vypadá jako tanec lascivní žížaly, a spí zásadně nahá - prostě rozhodně není druhá a ještě o ní uslyšíme.

Přestože je Past v mnoha ohledech sympaticky konzervativní, nepůsobí zastarale. K tomu, aby se vecpala mezi horních deset lupičských filmů, jí ovšem chybí onen pověstný geniální trik, originální zlodějská finta (jako je třeba bumerang v Jak ukrást Venuši) - většinu vychytávek už jsme někde viděli (použití melodie k měření času bylo v Hudson Hawkovi, sejmutí otisků prstů z klávesnice elektronického zámku zase ve Zlodějích Johna Woo, atd.); snad jen taneční figury Catherine Z-J mezi neviditelnými dráty infračervených paprsků utkví, ale to je díky baletní choreografii, než pro samotný nápad. Po všech dalších stránkách je ovšem Past kulantní, příjemná a pečlivě odvedená zábava, která nám ve shodě s realitou říká, že zloději starožitností jsou ty nejsympatičtější hoši a dívky. Vzpomeňte si na to, až vám zase jednou vybílí byt a nerozčilujte se. Když se budete rozčilovat, umřete.