INSOMNIE

(Insomnia), thriller USA 2002, 118 minut

Režie: Christopher Nolan

Hrají: Al Pacino, Robin Williams, Hilary Swank

Dobrý policajt nespí, protože mu chybí dílek do skládačky. Špatný policajt nespí, protože mu to svědomí nedovolí.” Tak nějak zní jedno z mouder Willa Dormera, legendárního detektiva losangeleské policie. On sám splňuje momentálně obě kategorie a navíc nespí prostě i proto, že tenhle den nekončí. Nepřichází noc, která by ho vysvobodila a dala mu šanci, že po noci přijde s novým ránem i nová naděje.

Tady v aljašském městečku s příznačným jménem Nightmute zůstává slunce na obloze stále a soumrak tak nikdy neskryje Willovy démony. Půlnoční slunce jako boží oko všudypřítomně sleduje tenhle marný zápas o rozum, svědomí a spravedlnost, čas postupně ztrácí svůj řád, mravnost své pevné hranice... Oficiálně přijel Will Dormer se svým parťákem na Aljašku proto, aby místní policii pomohl s případem brutální vraždy sedmnáctileté školačky. Neoficiálně bylo ovšem nutno dvojici Dormer–Eckhart odstranit z očí veřejnosti, bedlivě sledující vyšetřování v policejním sboru. Oddělení vnitřních záležitostí pravděpodobně získalo pocit, že na metodách hvězdného týmu není všechno tak, jak má být – právem?

Nedozírné plochy lesů a nekonečná pole ledovců, ubíhající pod trupem letadla, odřízly dvojici policistů od světa i od minulosti (skutečně?) a postavily je do středu obdivu místní policie a případu brutální vraždy. Will s rutinou zkušeného profesionála a inteligencí policejní hvězdy bleskově rozjíždí vyšetřování, které by bylo úplně běžné, kdyby – na návrh, že vyslechnou přítele zavražděné, jejího spolužáka Randyho, přímo ve škole, nedostal Will lakonickou odpověď: Je deset. No a? Večer. V téhle roční době v Nightmute slunce prostě nezapadá. A kdyby hned první večer v hotelové jídelně Hap Eckhart Willovi neřekl, že se pro blaho své rodiny a další kariéry rozhodl proti němu svědčit. Tyhle dvě skutečnosti, na první pohled pouze nepříjemné, se ovšem stávají klíčem k celému příběhu. Protože brzy nato – bylo to zítra nebo pozítří, kdo ví? – se Will pokusí vraha dostat, a při honičce, která následuje a odehrává se v husté mlze, Hapa zastřelí. Omylem? Pravděpodobně ano, byť umírající Hap tvrdí cosi jiného. A vrah, skrývající se na doslech, to slyší. Dilema, do nějž se Will dostává, je očividné, a řešení, které zvolí, snad i pochopitelné. Tím, že svalí vinu na prchajícího vraha, se ovšem dostává do prakticky neřešitelné situace...

Totožnost vraha zjistíme poměrně záhy a pak už nás čeká obligátní hra na kočku a myš, kterou oba muži rozehrají. Nešlo by pravděpodobně o nic převratného – nebýt prostředí. Nekončící aljašský den není totiž jen formálním ozvláštněním detektivky, ale její velmi funkční součástí, a navíc mostem, převádějícím snímek do vyššího rozměru. Nespavostí týraný Will logicky ztrácí soustředění, stoupající únava ho zbavuje schopnosti předvídat, a má tak zásadní vliv na jeho rozhodnutí. Stává se proto snadnější kořistí v psychologickém souboji s vrahem, který mu nabízí jeho i své skutky v lákavě přijatelném světle a přichází s východiskem spojenectví. Nespavost navíc Willa fyzicky izoluje od okolního světa, a stává se tak vnějším projevem jeho vlastního příběhu, jeho morální agonie, stupňující se s každou další probdělou hodinou a konfrontující ho s jeho minulostí, skutky a svědomím – takže každý jeho zoufalý pokus zatemnit hotelový pokoj před všepronikajícími paprsky světla je zároveň pokusem utéct přes sebou samým.