Muž a žena jako jedno tělo, jedna duše? Nebezpečný omyl, jemuž podléhají už snad jen čtenářky pochybných románků. Pravý opak je pravdou, jak o tom ostatně svědčí široká paleta důkazů, sahající od černé kroniky přes rozvodová stání až po romantické komedie. Ty jediné ovšem dovádějí věčný "souboj pohlaví" do milosrdně smířlivého happy endu, který je o to nevěrohodnější, oč přesnější a výstižnější válka mu obvykle předchází. Za všechno se ale platí, žánr je žánr, a nám se na oplátku dostává (v těch nejlepších případech) oslňující přehlídky šarmantních nedorozumění a jízlivě vtipných slovních přestřelek, podmíněných právě onou propastnou rozdílností mužského a ženského světa. Uměl to Shakespeare, uměl to Capra, uměl to Wilder, povedlo se to Hustonovi i Zemeckisovi. Odvážně dobrovolné i okolnostmi vynucené výlety do teritoria opačného pohlaví byly v minulosti zpracovány ve sto a jedné variaci a zdálo se, že téma "zkoumání nepřítele zblízka" už jen těžko obohatí o něco nového a originálního.

Leč stalo se. Scenáristé Josh Goldsmith a Cathy Yuspaová přišli s nápadem, který je ve své podstatě velmi jednoduchý a pokud jde o komický potenciál takřka geniální. Jednoho ze svých hrdinů (muže) totiž vybavili schopností slyšet, tedy skutečně slyšet, stranu nepřítele (žen).

Pokud snad přistupujete k novému filmu Nancy Meyersové (Past na rodiče) s pocitem, že se o ženách skutečně něco dozvíte, anebo dokonce dospějete k nějaké filozofické rovině, zapomeňte na to. Jde tu pouze a výhradně o zábavu, respektive právě jen o ten jeden nápad. Jeho originalita je ovšem pro film jak požehnáním, tak pastí a těžko říci, čím více. Nejprve snad k onomu požehnání - situačně komický potenciál nápadu je obrovský a autoři ho také z velké části využívají. Pokud jde o past, pak důvody jsou paradoxně tytéž - muž, reagující na a se znalostí ženských myšlenek, je nápad tak báječný, že se lehce může stát jedinou scenáristickou metou. Jinak řečeno, že se autoři v opojení jednotlivými situacemi spolehnou na jejich nosnost a jaksi pozapomenou podřídit své eso kompaktnějšímu ději, vzdají snahu o pečlivější charakterizaci postav apod. Výsledek může být pohříchu i ten, že děj filmu po slibně nahozeném úvodu nastartuje ke skutečnému životu onou koupelnovou nehodou, aby se nadále odvíjel v poněkud nevyrovnaném tempu "přískokem vpřed" od jedné komické situace k druhé. S postavami, které (vyjma Nicka) slouží jen jako ploše typové figurky, na nichž autoři demonstrují Nickovy omyly a prozření. Není pak divu, že ve chvíli, kdy Nick o své schopnosti přijde, snímek doklopýtá k nevyhnutelnému happy endu dosti matně a jaksi povinně. Celé to připomíná spíše sitcom..

Upřímnost za upřímnost, nebýt Mela Gibsona, byl by snímek Po čem ženy touží o něčem docela jiném. Jako hrdina romantické komedie vstupuje na zcela nové území a vzdor všem uvedeným výhradám by bylo nadmíru příjemné, kdyby na něm ještě nějakou tu chvíli setrval. Vedle svého proslulého mužného charismatu tu projevuje i notnou dávku komického talentu, což ho činí v daném žánru podobně neodolatelným, jako byl ve své době například Cary Grant. Jen by potřeboval lepší scénář, v němž by i jeho hvězdné kolegyně měly co hrát a byly mu tudíž rovnocennými partnerkami

Důsledkem je, že pak příliš nefunguje ani tolik potřebná "chemie" mezi hlavními představiteli, prostě proto, že ve filmu nejsou scény, kde by se mohla uplatnit. Oněch povzdechnutí 'věčná škoda' by bylo namístě víc - už jen z toho důvodu, že si člověk během sledování filmu Po čem ženy touží nejednou uvědomí, že se sice baví, ale že by se mohl bavit ještě daleko lépe, kdyby tito nebo jiní autoři dokázali tématu pořádně využít.